Rodina Bruce Willise nedávno oznámila, že sedmašedesátiletý herec trpí frontotemporální demencí.
Jde o jiný druh demence, než je Alzheimerova nemoc. V Česku máme třeba momentálně odhalených nějakých 120 až 150 tisíc případů demence. Zhruba 100 až 120 tisíc pacientů se potýká s Alzheimerovou nemocí a pět až deset tisíc právě s frontotemporální demencí. Alzheimerova nemoc postihuje především spánkový lalok mozku, takže pacienti čelí potížím s pamětí. Frontotemporální demence kromě něj zasahuje i čelní lalok mozku, který ovlivňuje lidskou osobnost i sociální interakce. Pacienti, kteří jí trpí, mají často již od počátku poruchy chování. Mohou být neklidní, agresivní nebo naopak zcela apatičtí, bez zájmu o okolní svět. Lidé, kteří byli celý život distingovaní, se najednou můžou chovat nepřiměřeně, zastavovat náhodné kolemjdoucí na ulici a říkat jim obhroublé vtipy. Zároveň se u nich projevují poruchy pozornosti a řeči.
Jaké mají pacienti s frontotemporální demencí prognózy?
Když se ve své ordinaci setkám s pacientem, u něhož ještě není jasné, o jaký typ demence se bude jednat, tak mu spíš přeju, aby to byla Alzheimerova nemoc. Má totiž obvykle mírnější průběh a existují na ni léky, jejichž vývoj navíc v poslední době vypadá velmi nadějně. Frontotemporální demence naopak postupuje o poznání rychleji, mění pacientům osobnost a léčba je bohužel zatím v nedohlednu.
Kdy by měl člověk zpozornět, jestli nejde o první příznaky stařecké demence, a kdy naopak zůstat v klidu?
Předně bychom si měli vyjasnit pojmy. Když mluvíme o demenci, máme na mysli lidi, kteří nejsou soběstační a trpí poruchami paměti, řeči a dalších mozkových funkcí. Tomuto stadiu předchází takzvaná mírná kognitivní porucha, kdy problémy s pamětí nenabývají takové intenzity, aby člověk ztratil soběstačnost. Ještě předtím lidé mohou čelit subjektivním obtížím, které sice nemoc mohou předznamenávat, ale v psychologických testech jim zatím nevycházejí patologické hodnoty.
A příčiny?
Příčinu syndromu demence, mírné kognitivní poruchy či subjektivních obtíží pak můžeme hledat u zhruba šedesáti různých onemocnění. Nejčastější příčinou je právě Alzheimerova nemoc a frontotemporální demence je asi třetí v pořadí. Původem onemocnění ale mohou být i úrazy hlavy, záněty, stavy po cévní mozkové příhodě, nádory mozku, špatná funkce štítné žlázy či nedostatek některých vitaminů. Alzheimerova nemoc se typicky projevuje poruchou paměti, která se postupem času zhoršuje, a protože si s přibývajícím věkem na problémy s pamětí stěžuje i řada zdravých lidí, musíme rozlišovat, které příznaky jsou nebezpečné a které méně závažné.
Typickým příkladem je, když si lidé ve vyšším věku, ale i mladší stěžují, že si nevzpomenou na jméno nějakého herce – třeba toho, který teď trpí frontotemporální demencí. Tyto projevy považujeme za relativně neškodné. Obvykle totiž souvisí s tím, že je člověk unavený, přepracovaný a ve stresu. Hůře se tak soustředí, ale nemusí to nutně znamenat, že je nemocný.
Neurology zneklidňují spíš jiné obtíže – zejména když pacienti zapomínají nějaké časové údaje. Nedovedou určit, co bylo dříve – jestli se dříve vdávala jejich dcera, nebo dříve oslavili své kulatiny. Za varovné signály také považujeme, když se přestávají orientovat v prostoru. Nenacházejí známá místa nebo si připadají nejistí při hledání cesty. Dále nás zneklidňuje, když mají pacienti pocit, že jsou na tom s pamětí hůře než jejich vrstevníci, a když si sami všímají, že se jim paměť každý rok zhoršuje.
Co přesně se s lidským mozkem v jednotlivých fázích Alzheimerovy nemoci děje?
Ve věku kolem 50 let, někdy i dříve, se v lidském mozku začne tvořit bílkovina s názvem beta-amyloid, což narušuje jeho fungování. Na pacientovi se to ale z vnějšího pohledu zatím nijak neprojevuje, ani si sám na nic nestěžuje, takže o nemoci nikdo neví. Toto období, které označujeme jako preklinické, trvá 15 až 25 let. Klinické stadium přichází až ve chvíli, kdy se bílkovina v mozku ukládá tak dlouho, že nervové buňky začnou odumírat. Teprve tehdy k nám pacienti přicházejí s prvními obtížemi a my jsme pomocí magnetické rezonance nebo cétéčka schopní rozpoznat, že v mozku dochází k takzvané atrofii. Klinickou fází si pak nemocní zpravidla procházejí dalších deset let a samotná demence se dostaví až v jejím závěru.
Alzheimerova nemoc bývá někdy označovaná za druhou největší hrozbu dnešní doby po klimatické změně.
Aniž bych závažnost klimatické změny jakkoli zlehčoval, myslím, že v horizontu nejbližších desetiletí může být pro naši společnost větší hrozbou Alzheimerova nemoc. Populace rozvinutých, ale i rozvojových zemí totiž stárne a hlavním rizikovým faktorem pro výskyt alzheimera je právě vyšší věk. Zatímco ve věku 65 let nyní nemocí trpí asi dvě až tři procenta populace, ve věku 85 let to je 30 až 40 procent. Pokud se neobjeví účinná prevence a léčba, bude množství pacientů v následujících dekádách rychle narůstat. I když ve výzkumu můžeme vidět značné pokroky, zatím se nezdá, že by mohly hrozbu zcela eliminovat. A protože se zároveň rodí čím dál méně dětí, budou chybět lidé, kteří by o nemocné pečovali.
Co lidé mohou dělat, aby se před výskytem Alzheimerovy nemoci chránili?
Předně by si měli zjistit, jaké jsou jejich rizikové faktory, protože řada z nich se dá ovlivnit. Patří mezi ně vysoký krevní tlak a cukrovka, u kterých pomůže upravit stravu. Dalšími rizikovými faktory jsou nízké vzdělání a nízká duševní aktivita. Pokud tedy člověk bude svůj mozek dostatečně zatěžovat, může tím hrozbě Alzheimerovy nemoci výrazně předejít. Velmi důležitá je také fyzická aktivita. Heslo ve zdravém těle zdravý duch skutečně platí, takže bychom se během dne neměli zapomínat dostatečně pohybovat a nachodit dost kroků.
K rizikovým faktorům se rovněž řadí úrazy hlavy. V dnešní době roste popularita bojových sportů, jako je MMA, které riziko Alzheimerovy nemoci značně zvyšují. Mozek při nich totiž prochází opakovanými mikrotraumaty. Za rizikové považujeme ale třeba i hlavičkování ve fotbale nebo skoky do vody. K výskytu nemoci pak přispívá také jeden gen – konkrétně gen pro apolipoprotein E4. Lidé by proto měli zvážit, jestli se na jeho přítomnost nenechat vyšetřit. Pokud zjistí, že se u nich vyskytuje, měli by se prevenci věnovat o to víc.
Někdy se říká, že projevy demence, jako jsou zapomínání či ztráta časové a prostorové orientace, už zkrátka ke stáří patří.
Mezi stářím a demencí není rovnítko. Stáří je etapa lidského života a úkolem lékařů i každého z nás je, abychom se ho dožili v dobrém zdraví. Demence je naopak nemoc a rozhodně neplatí, že se s ní musí každý starý člověk dřív či později potkat.
Pokud pacientovi Alzheimerovu nemoc diagnostikujete, jakou léčbu mu v současnosti můžete poskytnout?
Zatím máme k dispozici pouze léky, které dokážou oddálit nejzávažnější stadia nemoci. Prodlužují období, kdy jsou pacienti ještě soběstační, zlepšují jejich paměť, a snižují tak zátěž kladenou na pečující osoby. Bohužel ale onemocnění nedovedou úplně zastavit.
Společně s neurologem Martinem Tolarem se teď ovšem podílíte na výzkumu nového léku, který se zdá být velmi nadějný. Jak by pacientům konkrétně mohl pomoct?
Lék firmy Alzheon, na jehož vývoji Fakultní nemocnice v Motole spolupracuje, už má ambici onemocnění zastavit nebo jeho průběh přinejmenším zásadně ovlivnit. Působí proti změnám, které v metabolismu mozku nastávají již v časném stadiu. Zabraňuje vzniku takzvaných oligomerů, což jsou drobné části bílkoviny beta-amyloid, které se skládají k sobě. Jeho velkou výhodou je, že bychom ho pacientům mohli podávat v podobě tablet. U některých jsme už lék v rámci klinických testů nasadili a nemocní ho zatím snášejí velmi dobře.
Výzkum ale stále pokračuje a konečné výsledky ještě nemáme. Pokud všechno půjde dobře, mohl by být lék teoreticky dostupný v roce 2025. Ve Spojených státech se přitom v současnosti snaží o registraci jiného léku, který proti beta-amyloidu taky působí. Jenom se podává prostřednictvím infuzí, což je pro pacienty i lékaře daleko náročnější. Navíc má i několik nežádoucích účinků, které je nutné sledovat.
Na potíže s pamětí si řada lidí stěžovala také v souvislosti s takzvaným postcovidovým syndromem. Mají už lékaři jasno, co za výpadky paměti v době koronaviru mohlo?
Je pravda, že se během pandemie zejména po jejích nejsilnějších vlnách objevovali pacienti, kteří si na potíže s pamětí či pozorností stěžovali. U řady z nich ale obtíže postupem času ustoupily a v tuto chvíli se setkáváme jen s minimem pacientů, kteří by v důsledku postcovidového syndromu poruchami paměti trpěli. Pokud na někoho takového narazíme, jde většinou o člověka, který měl kromě covidu ještě další zdravotní problémy. Mezi zdravými lidmi, kteří onemocnění prodělali, je ale takových případů méně, než jsme se zpočátku obávali. Ukázalo se, že koronavirus paměť ovlivňuje pouze nepřímo, tím, že zhorší či demaskuje onemocnění, které se u člověka vyskytovalo už dříve.
Můžete to vysvětlit blíže?
Pokud měl někdo Alzheimerovu nemoc v počínající fázi a do toho prodělal covid, mohly se tím jeho potíže zvýraznit nebo se poprvé projevit. Když zase někdo v důsledku covidu musel užívat kyslík, nebo dokonce skončil na plicním ventilátoru, tak se mu mozek hůře prokrvoval. Případné obtíže s pamětí potom nebyly způsobené samotným virem, ale právě sníženou saturací kyslíku. Podobným problémům mohou lidé čelit třeba i po prodělání chřipky, pokud má těžký průběh. Na druhou stranu nedovedeme říct, jestli se některé dopady covidu neprojeví až za desítky let. Z historie totiž víme, že některá infekční onemocnění s odstupem vedla k neurologickým problémům – ať už to byly poruchy pohybu, nebo poruchy paměti.
V současnosti jsme konfrontováni s daleko větším přívalem informací než dřív a v důsledku rychlého technologického vývoje se také musíme učit pracovat s dalšími a dalšími vymoženostmi. Jak se to na naší paměti a kognitivních schopnostech podepisuje?
Digitální technologie přispívají k tomu, že už se dnes neučíme tolik informací nazpaměť. Když něco nevíme, můžeme si to na internetu okamžitě dohledat a lze předpokládat, že se zdokonalováním umělé inteligence tento trend ještě zesílí. To ale znamená, že svou paměť méně trénujeme. Na starší a střední generaci, které už mají paměť vytrénovanou z mládí, tato změna ještě nemusí mít tak zásadní vliv. U mladé generace, která s digitálními médii vyrůstá, se ovšem paměť může formovat odlišným způsobem a bude pravděpodobně méně rozvinutá. Nelze vyloučit, že až se dnešní mladí lidé jednou dostanou do rizikového věku pro výskyt alzheimera, zjistí se, že jejich kognitivní rezerva bude ve vztahu k paměti nižší, což by ve vztahu k nemoci nebylo příznivé.
Přináší zmíněná záplava informací našemu mozku i něco dobrého?
To, že jsme dnes ze všech stran bombardováni dalšími a dalšími informacemi, náš mozek na druhou stranu může i stimulovat. Trénujeme tím pozornost a multitasking, učíme se dělat více věcí najednou. Zároveň si ovšem na nových informacích můžeme vytvářet závislost. Aby si média udržela naši pozornost, nabízejí nám stále nové zprávy a my je hltáme, protože se nám při tom v mozku vyplavuje dopamin. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu, ze kterého lze jen těžko vystoupit.
Když už mluvíme o moderních technologiích, naproti vaší ordinaci jsem si všiml dveří s nápisem laboratoř virtuální reality. Na co ji využíváte?
Snažíme se s její pomocí vyšetřovat lidi, u kterých by se Alzheimerova nemoc mohla vyskytnout, nebo jí už trpí. Virtuální realita nám totiž umožňuje vytvořit úlohy, které jsme kvůli technické složitosti dosud uskutečnit nemohli. Dovoluje nám mimo jiné testovat náchylnost k pádům, které jsou pro seniory velkým rizikem. Pacienti mají například za úkol interagovat s pohybujícím se předmětem a odhadnout jeho vzdálenost. Reagují na standardizované situace, které bychom bez virtuální reality nedovedli dostatečně věrohodně nasimulovat.
K čemu je to dobré?
Testy, které se používají k prokazování účinků nových léků, často bývají relativně odtržené od praxe. Lidé v nich plní abstraktní úlohy, za které sice dostanou body, ale nemusí vypovídat o jejich fungování v každodenním životě. Virtuální realita je naopak schopná navodit praktické problémy, s nimiž se běžně setkáváme. Kromě zrakových a sluchových vjemů už dnes dokáže zprostředkovat také podněty hmatové. Navíc se rychle zdokonaluje a do budoucna tedy může být v medicíně velmi přínosná.
